Co že musí? Nosit pokrývku hlavy. Ve středu 12. března jsme se s Věrou Colledani a Maruškou Horákovou učili (shoda podmětu s přísudkem je správná – spousta bab a DVA CHLAPI <3)
Dozvěděly jsme se, že:
- pokrývku hlavy nosily všechny – děti, svobodné, vdané – chránila totiž účes, který když se jednou zapletl, dost dlouho se nerozplétal. Ono totiž umýt si hlavu nebylo totéž co dnes. A ruku na srdce, mýdlem s jelenem bych si ani nechtěla moc často mýt vlasy.
- chlapi taky nosili pokrývku hlavy, ačkoliv si rozhodně nezaplétali vlasy. Od mladých chlapců přes statné jinochy s kohoutími pery na klobouku a pestrými vonicemi. U svatby ale šla všechna sranda stranou, zdobený klobouk se odkládal a dál už byly pokrývky hlavy zase jenom jednoduché. Ono totiž kohoutí pera na klobouku prý měla co do činění s tím, kolikrát už mladý muž měl příležitost svou mužnost dokázat. A to nechce mít žádná novomanželka každodenně na očích.
- ženské šátky se vázaly „na babušu“ (v zimě chránily krk, šestinedělky si taky vázaly šátky na babušu, aby byly v teple), „na holubičku“ (s uzlem pod bradou), „na rožky“ (jako náš turečák). Rožky dole se prý nosily v postě, na smutek, na zimu. Jen se nevázaly šátky v týle – to jedině na práci nebo na vaření, ale ani do obchodu se tak nedalo jít, když chtěla žena zůstat slušně oblečená.
- v každé dědině se nosily jiné úvazy a jiné pokrývky hlavy. Každá to vázala, jak uměla, proto vlastně neexistuje žádná „správná varianta“ a v etnografii se nedá říct, že „takhle se to vždycky dělalo“. Vždycky záleželo na možnostech a příležitostech. A nám to dává velkou svobodu vázat šátky taky tak, jak umíme. Respektive, jak nás to naučí Maruška.
- v etnografii se dá mluvit jenom o tom, co je zdokumentované. Zdroje, které jsou nakreslené, nebo namalované s sebou nesou riziko umělecké licence. Obecní kroniky zase nezaznamenávají všední starosti jako úvazy šátků, a navíc začínají až od roku 1924. A tak máme dochovanou velkou spoustu přiměřeně nespolehlivých údajů, jak se to „vždycky dělalo“ 🙂
Turecké šátky a voskované kytičky
Tureckým šátkům se začalo říkat nejen pode jejich výrazné barvy, ale také podle toho, že tištěné pestrobarevné šátky nesou pouze vyobrazení květin a rostlin, nikdy zvířat nebo lidí. „Turečáky“ byly původně všechny spíš červené. To, že si dnes můžeme vybírat mezi červenými a hnědými, je pozůstatek faktu, že šátek nešlo vyprat – když se šátek vypral, vzor se rozpil. A proč jsou tedy hnědé? Když se šátek zašpinil, měla žena pořád možnost zajít s ním k barvíři, který přebarvil sytě červenou na mnohem tmavší barvu, ale zachoval při tom původní vzor. Dokument o tureckých šátcích z dílny České televize najdete v cyklu Folklorika, ale vázat šátky „po těšansku“ se z něj nenaučíte. Na to jsme si musely přijít s Maruškou Horákovou a zkoušek vlastnoručně. Dvě videa – jak vázat na široko a jak vázat na úzko – mají velmi nízkou kvalitu, ale poslouží jako připomínka pro ty, kdo viděli a zkoušeli naživo.
Kromě tureckých šátků se na horňácku nosily také „lipské“ šátky. Ty byly bílé a nosily se v době největšího smutku.
A svobodná děvčata samozřejmě nosila na slavnosti věnečky. Jenže co dělat, když se slavnost nesejde s dobou, kdy rostou živé květiny? To vykoumal už v roce 1869 jeden stolař, o kterém dnes už víme jen tolik, že se přistěhoval z Vídně a chyběly mu pestré papírové a látkové květy, které nosily na šatech vídeňské dámy. A tak je začal vyrábět i pro českou část rakousko-uherského trhu. Dařilo se mu (nebo spíš té myšlence, firmu pak převzal jiný občan Olešnice) a firma s názvem Moraviaflor se rozrostla až do velikosti 6 000 zaměstnanců. Podnik přežil druhou světovou válku, znárodnění, i čínskou konkurenci. Navíc vítá návštěvníky i na exkurze. Květiny stále vyrábějí ručně, s veškerou péčí, která je k tomu potřeba.
Návštěvu dílny na květiny, ani módní přehlídky, kde bychom se na ně mohli podívat, neplánujeme … Zatím.
