Ohlédnutí za Těšanskou stopou 2016

Za devatero horami, devatero brouky a čtrnáctero mandelinkami … končila Těšanská stopa. Ale protože se nesluší přeskakovat, vezmeme to hezky od začátku.

Na začátku stála spousta mravenčí práce a organizování, finanční podpora obce, Jihomoravského kraje, sboru dobrovolných hasičů a dalších dobrodinců, bez kterých by se celá akce neobešla. Tímto jim všem z celého srdce děkujeme, podpory si velmi ceníme a zavazuje nás.

Druhý ročník stopy se vydal jako batole po vlastních, byť ještě krapet nejistých nožkách. Na přípravách spolupracovaly těšanské spolky, obec, neorganizovaní dobrovolníci i děti, které si ještě loni procházeli trasu stopy samy a plnily úkoly. Všichni se snažili, aby byla Stopa letos ještě příjemnější než loni.

A jednu krásnou sobotu se všichni sešli, zase rozešli na svá stanoviště a čekali na šedesát dětí a blíže neurčený počet dospělých, kteří po skupinkách vycházeli ze startoviště za školou. Kdo zrovna neodcházel, mohl si ukrátit dlouhou chvíli na skákacím hradu nebo na motorkách. Kdo startoval, dostal lístek a vypravil se splnit šestnáct úkolů. Na stanovištích čekali myslivci, hasiči, děvčata z rodinného centra, každý se předháněl, aby ukázal, co všechno se v Těšanech dá dělat.

Nelehké úkoly daly leckdy zabrat i dospělým, zábava i poučení šly ruku v ruce. Proto dnes bezpečně poznáme daňka od muflona, víme, že ani jednoho by většina z nás netrefila, kdyby ho potkala, nespleteme si bršlici kozí nohu s černým bezem ani tepenné krvácení s žilním. Zjistili jsme, že zatímco tatínkové a maminky hrají kuličky jako profíci, pro některé děti bylo cvrnkání kuliček úplně nový zážitek („Au! To bolí!“). Zato paměť na obrázky mají děti podstatně lepší. U práce s buzolou je stav celkem vyrovnaný a můžete hádat, kdo nejlíp uzluje.

Děti zdatně ošetřily osobu napadenou medvědem, poradily si s přistáním vrtulníku, uhasily nespočetně obytných domů, vyšetřily několik případů žhářství, ve třech případech dokonce na místě zatkli podezřelé a za vydatné pomoci svědků je úspěšně odsoudily (k jednomu, pěti a sto letům nepodmíněného odnětí svobody podle závažnosti deliktu). Odvrátily chemickou katastrofu, ale bohužel včas neuhasily požár v bance ani u starostů doma. Poslední jmenované neštěstí se obešlo bez obětí na životech či zdraví, jak se ostatně můžete přesvědčit na obecním úřadě.

Všichni úspěšně zdolali úkolová stanoviště cestou tam i zpět, užili si příjemné odpoledne na vycházce, nikdo nepotřeboval první pomoc, a to dokonce ani na stanovišti zatloukání hřebíků. Děti si za tu námahu po zásluze vybraly odměny a na závěr se všichni usadili do trávy na hřišti za školou a odputovali s divadlem Koráb a pohádkou Sněhurka a sedm trpajzlíků za devatero hor a čtrnáctero mandelinek, jak už ostatně víte, pokud jste na začátku dávali pozor.

Kdybychom měli Těšanskou stopu shrnout jen do jedné věty, bylo by to málo. Ale nejspíš bychom vám řekli něco jako: „Bylo to fantastické dobrodružství a všichni jsme si ho moc užili. Příští rok to musíte zkusit taky.“ Těšanská stopa je naše, jsme na ni hrdí a nedáme ji. Napřesrok se na ni zase můžete těšit na konci května. Letos už zbývají jen fotky a milé vzpomínky.

Pálení čarodějnic

Všem na vědomost se dává, že dne třicátého v měsíci dubnu byla v Těšanech upálena čarodějnice a arcilotryně Zelená na výstrahu všem ženštinám, které své pověsti nedbají a řemeslo čarodějnické provozují. S radostí jsme zaznamenali, že pochybné postavy, které se k jejímu upálení sešly a které by bylo lze též označiti jako čarodějnice se svého řemesla zřekly a nadále vystupují jako příkladné manželky a občanky.

Vzorní obyvatelé obce, kteří byli zlotřilou magií pohoršeni, někteří dokonce úrazu došli, děkují tímto obci Těšany, že se zasadila o jejich práva. Rovněž tak děkují sboru dobrovolných hasičů, který k důkladnému upálení ježibaby zbudoval hranici a na průběh a bezpečí všech bezúhonných dohlížel. Na stanovištích pak udatní hasiči drobotinu trénovali v odolnosti, přesnosti oka a dobré tělesné zdatnosti, která jim pomůže čarodějné úklady překonati. Rodinné centrum NA MYŠÁKU též přispělo svými znalostmi odhalování čarodějných kejklů a písklata v rozpoznání čarodějných triků školilo.

Zvláště děkujeme skupině Mrak, která úspěšné upálení vznešenými písněmi oslavila, řeznickému mistru panu Spurnému, jenž špekáčky zajistil a k příjemnému večeru tak přispěl, paní Franklové, slovutné zahradnici, ana byliny léčivé k rozpoznávání věnovala a všem, kdo se podíleli na přípravě a ostatním sloužili k potěše ducha a milou společností.

počestní občané věhlasné obce Těšany

Ohlédnutí za svatomartinskou lampionovou cestou

V sobotu 14. 11. podvečer jsme se s dětmi vypravili na putování s lampiony a svatomartinskou legendou. Večer prozařovaly svíčky podél trasy a taky lampiony, které si menší i větší skupinky dětí nesly s sebou. Z rodinného centra Na Myšáku se skupina více než padesáti dětí a jejich rodičů postupně vydávala na cestu, kde na děti čekaly úkoly inspirované legendami o svatém Martinovi. Děti si namalovaly koně, který je celou cestu věrně provázel kolem kostela a Famíliemi zpět do cíle na Myšák. Cestou si vyzkoušely, jaké to je rozseknout plášť a podělit se o něj s chudým žebrákem, jak se pečou otrávené martinské rohlíčky. (Jedna z legend totiž praví, že Martina chtěla otrávit zlá macecha a když pekla rohlíky, ten jeho otrávila a na plechu zahnula, aby ho mezi ostatními poznala. Když ale plech z trouby vytáhla, stal se zázrak a všechny rohlíky byly zahnuté.) Děti zaháněly husy, které svatého Martina prozradily nebo se dozvěděly, že v listopadu končila služba čeledi i obecním zaměstnancům, a tak bylo třeba najít nového ponocného. Předháněly se, kdo umí líp troubit a kdo by svěřený úřad zastával poctivěji. Podle druhé rohlíčkové legendy ještě házely podkovou do košíku, aby se podkova z Martinova koně změnila v rohlík pro hladovějící. Z každého stanoviště s úkolem si děti odnášely svítící náramek. Když se průvod chýlil ke konci, byla už pořádná tma. Děti osvětlené náramky a lampiony do tmy zářily jako živé stříbro. Když se vrátily do cíle Na Myšák, zapálily si svatomartinské světlo, kterým dřív začínal advent, rozdělily si sladké podkovičky a ve sváteční náladě se rozcházely domů do tepla. Když jsme se pak bavili s dospělými, shodli jsme se, že je dobře, že dřívější lampionová tradice se na chvíli odmlčela. Světýlka ve tmě k podzimu jednoznačně patří, ale když je navíc obohatí útešná svatomartinská legenda, vyznívá celý průvod mnohem slavnostněji. Letošní martinské putování udělalo radost všem, kdo se ho účastnili. Přejeme mu, ať nám tu dlouho vydrží.

Řemeslo má zlaté dno

RC Na Myšáku vás zve na
Hravé odpoledne v Tešanech

II. keramický workshop v rámci projektu
Řemeslo má zlaté dno

13.8.2015 od 16 hodin na travnatém hřišti za školou

Program:

  • vytáhneme výrobky z hliněné pece, kterou jsme vlastnoručně postavili
  • soutěžní stanoviště pro děti na hřišti
  • občerstvení na místě
  • odpoledne uzavřeme Pohádkou od srdce, kterou nám zahraje divadlo Na Vlnce

Letáček ke II. keramickému workshopu

Ohlédnutí za stavbou myšácké pece

Ve středu 22.7. se nám navzdory až přílišné přízni počasí podařilo postavit hliněnou roštovou pec na keramiku a nedostat úpal. Kolem 30 dětí si v keramické dílně vyrobilo mističky k vypálení. Ve stejném množství, ale převážně dospělí, jsme se sešli i kolem stavby pece. Pustili jsme se do práce se zaujetím jeskynního člověka a touhou přivést na svět repliku pícky, v jaké mohla kdysi vzniknout věstonická Venuše. Základy spatřily světlo světa už v první hodině práce a vyznamenání pro nejstatečnějšího šlapače hlíny v dětské kategorii si odnesl Adam Čermák. Prošlapávat jílovitou hlínu s vodou a slámou nebylo zrovna nejjednodušší a odvážlivci se ke kalfasům moc nehrnuli.

Dál už to bylo jednodušší. Kdo se nechtěl pokrýt bahnem od hlavy k patě, mohl splétat proutěný rošt, omazávat cihlový základ, rošt nebo proutěnou konstrukci, kterou jsme průběžně vyplétali, aby držela pohromadě. Čistotné děti u dalšího stanoviště zaznamenávaly své dojmy ze stavby pece na výkres. Autoři výkresů dostali po zásluze drobné odměny, mezi nejzdařilejšími díly se dokonce našel obrázek záměrně nakreslený hlínou. Než se sešeřilo, vyrostla na školní zahradě pícka. Zjistili jsme, kolik času a práce dala výroba keramiky našim předkům. Zabavili jsme se my rodiče i naše děti. Naučili jsme se něco nového, a co víc – pec nám nespadla. Teď nás ještě čeká třítýdenní vysychání, než v ní budeme moc pálit a doopravdy prověřit, nakolik se dílo podařilo. Už teď si ale troufáme říct, že jsme v onom tropickém odpoledni zažili něco nevšedního.

Nezbývá než poděkovat všem, kdo se na stavbě pece podíleli – těm, kdo neváhali obětovat všední odpoledne a přiložit ruku (nebo nohu) k dílu, obci, základní škole, Agro Monetu, a.s, MAS Slavkovské bojiště a Jihomoravskému kraji za materiální podporu, Lence Fialové za lektorování dětských dílniček, Národnímu centru pro prezentaci kulturního dědictví při Národní knihovně za poskytnutí návodu z projektu Historie jinak (www.historiejinak.cz) a oddílu experimentální archeologie Mamuti (www.mamuti.cz) za konzultace a jejich postupy pro srovnání.

Vynášení Moreny a vítání jara

Morena si letos dává načas. I když jsme ji 29.3. s velkou parádou a početným doprovodem vynesli ze vsi, zima pořád ne a ne odplavat. Ale nevzdáváme se naděje, jaro musí přijít. Děti mu zazpívaly písničky, ozdobily si březové větvičky a Morenu hodily do potoka, ať si plave do chladnějších krajin.

Letošní vynášení Moreny se konalo v rámci orelské akce Otloukej se, píšťaličko na kovárně. Z kovárny jsme odcházeli s Morénou hrdě v čele průvodu, zpátky jsme se vraceli už bez ní, zato opentlení barevnými stužkami. Dospělí na kovárně obdivovali výstavu krojů paní Marie Horákové, děti si nazdobily vlastní velikonoční perníčky. Poslední záchvěvy zimy jsme zapili teplou medovinou.

Na akci Otloukej se, píšťaličko, se podílelo i Technické muzeum v Brně. Vděčíme mu za hojnou účast „přespolních“ a zvídavé otázky: „Kam ji poneseme? Bude to daleko?“ „A ona vážně odplave?“ „A pak už se budeme moct koupat?“ „A až zase bude zima, tak se ten sněhulák zase vrátí?“

Snad bychom se i těšili na vynášení Morény zase napřesrok, ale teď se víc chceme radovat z léta a akcí, které budeme moct pořádat venku. A až „ten sněhulák“ připlave, začneme se těšit na vítání jara.

Ani pestré stužky a barevná vajíčka jí nevrátí barvu do bledých tváří.

Když je potřeba odnést celou dlouhou zimu, musí se zavolat ti největší siláci.

foto_1252 foto_1253 foto_1254 foto_1255